Tauranga

Pátek 23.11.

Po sedmé ráno nás budí hluk přistávajícího vrtulníku. Asi dvacet metrů od nás probíhá cvičení záchranného sboru. Dnes máme v plánu dvě turistické atrakce, Cathedral Cove a Hot Water Beach. Parkujeme ve vesnici Hahei a jdeme asi hodinu pěšky k místu, kde jsou dvě pláže propojené prostornou dírou ve skále, připomínající oblouk katedrály. Je zde nezvykle mnoho turistů, především Němci a Francouzi. Odvykli jsme takovému množství lidí, nádherná místa jsou tu často úplně liduprázdná, nebo tak rozlehlá, že se pár turistů úplně ztratí.

Pokračujeme na Hot Water Beach. Je to, jak zjišťujeme, malý kousek pláže, kde vyvěrá velmi horká voda přímo z písku a stéká malými proudy do moře. Každý je vybavený lopatkou nebo malým rýčkem, ty se dají v okolních městečkách koupit za 15$ nebo přímo na pláži dokonce pronajmout. Máme svoji plastovou za 5$ z hračkářství. Tento malý kousek pláže je přeplněný lidmi, každý má vykopaný svůj bazének a je těžké najít volné místo. Po chvíli hledání nám svůj bazének přenechává postarší velmi potetovaná dvojice.

74BE4CB7-BCEA-4ACE-8F5F-F9B0B324539F 

Jedeme do do kempu v Pauanui, cestou v Tairua necháváme naplnit bombu. Kemp je na konci vesnice, hned u moře. Oblékáme neopreny a jdeme vyzkoušet nový bodyboard. Poprvé vaříme na novém vařiči. Večer je nádherný úplněk, měsíc vychází zpoza ostrůvků dále na moři. Jdeme se podívat na měsíc z pláže. Tam jsou oplocené úseky, zjišťujeme, že uprostřed nich hnízdí ptáci, v jednom sedí Oyster catcher (pojídač ústřic) a ve druhém New Zealand Petrel. Petrel má vylíhlá dvě kuřátka, jsou asi pět centimetrů velká a běhají kolem, pozorujeme, jak je rodiče hlídají. Při zakřičení jednoho z rodičů se tisknou k zemi.

Sobota 24.11.

Ráno hustě prší, doufáme, že déšť ustane a vyrážíme na horu Pauanui, ta je z velké části porostlá keři Manuca (Tea tree). Déšť ustává až při cestě z vrcholu. Nohoře vidíme jen mlhu. Cestou vyhlížíme největšího zélandského papouška Kaka a Kiwi, kteří by se v tomto území měli vyskytovat. Nevidíme ani jednoho z nich. Otevře se nám ale vyhlídka na poloostrov vypadající jako Bezděz. Cesta zpět je kvůli dešti velmi kluzká, několikrát skončím na zemi. 

Jedeme do kempu v Te Aroha, lázeňské městečko působící jako z westernu. Vycházejí odsud treky na horu Te Aroha, která se zvedá hned za městem.

Neděle 25.11.

Celý den hustě prší. Dopoledne se přihlásíme k wifi, kterou vysílá místní knihovna. Wifi je zaheslovaná, ale knihovna má heslo napsané zvenčí na okně. Voláme domů a díváme se, co je nového v ČR. Odpoledne přejíždíme do kempu v Piarere, projíždíme rozsáhlými zemědělskými oblastmi, stále prší. Odpoledne trávíme v autě. K večeru přestává pršet, já kreslím v autě a Vítek jde ven a cvičí s nunchaku. Po chvíli přichází starý pán z vedlejšího obytného autobusu, nanšený z nunchaku a zve nás k nim na sledování barevné televize. V sedm jde prý program, který nás bude hodně bavit. Uvaříme čaj a jdeme na návštěvu. Program je finále Australian ninja warrior. Asi 20 lidí se postupně snaží překonat opičí dráhu v co nejkratším čase.  Pořad trvá asi hodinu a půl, v reklamních přestávkách konverzujeme. Pár v důchodu je místní, z města Rotorua, brali se, když jim bylo 17, teď je jim 72. Deset měsíců v roce cestují v obytném autobuse s nápisem „New adventure“ za koňskými dostihy po celém Zélandu. Pán má dokonce koupenou část koně v Singapuru (několik lidí se složí a koupí si dohromady dostihového koně), nikdy ho ale neviděl. Povídají také o cestách po celém světě, právě se vrátili z cesty Belgie – Německo – Švýcarsko – Anglie – Francie – Hong Kong. Ptají se na ekonomickou situaci v naší zemi, vysvětlujeme, jak se u nás věci mají. Ujišťují nás, že když budeme šetřit, také budeme v důchodu cestovat jako oni. Usmíváme se a mlčíme. Televizní program končí, Výhra je půl milionu dolarů, trasu nedokončí nikdo. Přejeme si dobrou noc a přesouváme se do naší malé Estimy.

Pondělí 26.11.

Jedeme se podívat na vodopády Wairere, všude kolem je rovná zemědělská krajina, z níž se zvedá 500 metrů vysoké pohoří s vodopádem. Cesta z parkoviště trvá asi 3/4 hodiny na první vyhlídku a další hodinu prudkého stoupání k vrcholu vodopádu. Cesta vede lesem podobným džungli. Kmeny stromů jsou obrostlé kapradím a popínavými rostlinami. Ve větvích stromů rostou bromélie, z korun visí liány. Mezi stromy jsou několikametrové kapradiny. Vodopády jsou obrovské a ledové.

Cestou zpátky jdeme starověkou maorskou zkratkou, po deštích místy připomíná bahnitou skluzavku, chytáme se větví a kmenů stromů a pomalu kloužeme dolů. Trháme si větvičky Kanuky (v domění, že trháme Manuku. Není to ale fatální chyba, Kanuka je jen méně léčivá než Manuka). Při návratu k autu začíná opět pršet, prudký liják se spouští až po cestě do Rotorua. Nakupujeme zásoby a vybavení na šnorchlování. První kemp je plně obsazený (všechna tři místa), druhý také, místo nacházíme až ve třetím kempu u jezera za městem. Je zde spousta mušek, které nás koušou, auto jimi máme doslova obalené. Vaříme si čaj z Kanuky, je moc dobrý. V celém městě je cítit síra, jsou tu termální prameny a lázně.

Úterý 27.11.

Ráno stále prší. V mezičase mezi dešti se přesouváme do parku v centru města, kde je volně přístupný bazének napájený teplým sirným pramenem. Převlékáme se do plavek.

Celý bazének máme sami pro sebe až do chvíle, než přijde skupina asi patnácti postarších číňanů, kteří si sednou všude kolem nás a do bazénku ponoří nohy. Poprosí nás, abychom je vyfotili. Do mokrých rukou nad vodou bazénku opatrně bereme jejich iPhone. V parku je několik vřídel, mnoho z nich však není vůbec přístupných, jsou příliš horké, nebo příliš sirné, v některých je jen bublající bahno.

818EDAF7-A9A4-40A5-9FE6-C633F0BBD09E

Přesouváme se do okrajové části Rotorua, kde je maorská vesnice. Stále hustě prší, vše si prohlédneme jen zvenčí, svatyně je zavřená a zaměstnanec z infocentra není v práci, šel rybařit.

Na mapě vyhledáváme další maorskou vesnici, na parkovišti zjišťujeme, že se jedná spíš o turistickou atrakci s placenou prohlídkou s průvodcem. To nás odrazuje. V infocentru si prohlédneme černobílé fotografie maorů a tradiční oděvy a doplňky vyrobené z listů květiny, která tu hojně roste téměř všude. Listy mají v sobě pevná vlákna, ze kterých se dá smotat provázek. Ten maorové používali jako platidlo při směňování s britskými kolonizátory. Výrobu nám  ukazuje jeden ze zaměstnanců infocentra. List nařízne a pomocí velké mušle s ostrým okrajem ostrouhá vnější zelenou část, až zbydou jen vlákna. Poté si začne vyhrnovat jednu nohavici kalhot vysoko nad koleno, na stehně má holé místo, úplně bez chlupů. Tam přiloží vlákna rozdělená na dvě půlky a dlaní válí nejprve na jednu stranu (čímž smotá každou půlku zvlášť) a poté na druhou stranu (čímž smotá obě části dohromady). Vzniká velmi pevný provaz. 

Přejíždíme do Taurangy, hledáme kemp s volným místem, objíždíme jich asi šest, všude je beznadějně plno. Místo nacházíme až ve Fergusson parku. Kolem pláže jsou cedule s intrukcemi, co dělat, kdyby přišla Tsunami, nacházíme se v nejnebezpečnější zóně jedna, nejblíže u moře. Večer déšť ustává.

Středa 28.11.

Jedeme se podívat do centra Taurangy a zjistit, kde je tetovací studio, kde mám příští týden hostovat. Náhodou zaparkujeme asi dvě minuty od něj. Jdu se tam představit a dohodnout co a jak. Studio Bohemian Arts Tattoo vlastní Pepa Heller, Čech. Všichni působí velmi příjemně, těším se tam. Zároveň mám obavy z angličtiny… Co když nebudu rozumět klientům, co chtějí vytetovat?!

Přejíždíme na pláž Omanu, kde jsme se byli podívat už včera, ale jediné místo pro self contained bylo obsazené. Dnes je tu volno. Parkujeme hned u pláže, která je velmi dlouhá, s velkými vlnami a spoustou surfařů. Koupeme se. Navečer se jdeme projít k hoře Maunganui, cesta po pláži trvá něco přes hodinu. Vystoupáme na menší vyhlídku před horou. Na Manganui dnes nepůjdeme, jsme unavení a máme před sebou ještě cestu zpět.

E0C9D6E0-7FDC-4CA9-A235-8E4CC66F99EC

Čtvrtek 29.11.

Ráno se koupeme v moři, je daleko studenější než včera. Jedeme do centra Taurangy, které jsme si včera moc neprošli. Zjišťujeme, že je velmi malé. Jak píšou v infocentru „vše důležité k vidění v Tauranze se nachází patnáct minut chůze odtud“. Centrem města projíždí vlak, část cesty vede po mostě, který je nad mořem. Zajímavé spojení, mezi pražci probleskuje mořská hladina.

Jedeme do Memorial parku, místa pro self vozy. Vítek si věší síť a já na lavičce kreslím. Navečer se jdeme projít k místu v mapě označenému jako historická vesnice (pro jednou foťák nechávám v autě, nakonec fotím aspoň na mobil). Cestou u jednoho domu objevujeme kameny polepené mozaikou, vypadá to překvapivě velmi hezky.

Nacházíme příjemné místo s divadlem, výstavním prostorem, tetovacím studiem a několika obchody. Před jedním domem je vzrostlý stromek pověšený ve vzduchu, s kořenovým balem ve veliké mechové kouli. Pod stromem je jezírko na namáčení kořenů. Z ČR tohle známe v daleko menším měřítku! Večer začíná hustě pršet.

A98A5D7E-28B9-4451-A80B-0FD4C4F6E5D1

Pátek 30.11.

Prší a je silný vítr. Když déšť trochu poleví, jdeme do Taurangy do galerie. Vstup je volný. V galerii probíhají čtyři výstavy. Kromě vystavených děl obdivujeme také technické vybavení galerie. Především světla neskutečně podporují dojem z výstavy fotografií Fiony Pardington. Mnoho z nich září, jakoby byly podsvícené, přestože nejsou.

9524E6BA-EB8D-4067-A743-EF6225518FCD

Další část je dílo složené z koňských žíní, konceptuální reakce na ztátu obrovského množství (4000) novozélandských koní v první světové válce. Další expozice – ve vstupní hale galerie visí spousta pestrých květů namalovaných na kartonu.

V patře je část věnovaná 125. výročí ženského volebního práva na NZ. Podivný feministický výkřik.

F15A84DF-D006-44E2-95E6-A6225EF3ECFF

Z patra galerie pozoruji lidi dole v hale, nabízí se zvláštní úhel pohledu na jejich zátylky.

Při odchodu nás zaujme vitrína s autorskými šperky, všechny jsou velmi krásné. Navečer přejíždíme kousek za Taurangu do přístavu v Omokoroa. Tam ještě stihneme procházku po útesech nad mořem.

Potkáváme starší místní paní, která nám sdělí, že jsme první, kdo po cestě po dlouhých měsících jde. Cesta je otevřená teprve tři hodiny. Před půl rokem se podstatná část útesů zřítila do moře a s nimi i jeden dům. Večer vítr a déšť velmi zesiluje. Já nemohu dlouho usnout a Vítek má sen, že jede na Zéland vlakem, vítr s autem lomcuje, jako bychom leželi ve vagónu.

Sobota 1.12.

Ráno je vítr a déšť ještě silnější než včera, ačkoliv se to zdá už téměř nemožné. Když vystoupíme z auta, jsme ve vteřině promočení. Při odjezdu na parkovišti zahlédneme  auto s SPZ LVMOKO. Některé SPZ jsou tu klasické, písmena a čísla. Mnoho lidí má ale na značce nějaký nápis (viděli jsme například DADDY). Moko je tradiční maorské obličejové tetování. Původně se vyřezávalo do kůže speciálními dláty a do ran se poté vtíral inkoust. Jednalo se o velmi bolestivý proces a tetování bylo prestižní záležitostí, kterou si člověk musel zasloužit. Dnes je moko klasicky vytetované strojkem. Stále se však nejedná o masovou záležitost a člověk s moko vzbuzuje určitý respekt.

AE183EBE-CE1D-4504-B9B0-196124C71E17

Jedeme do Taurangy do bazénu, především kvůli teplé sprše, kterou jsme neměli od chvíle, co bydlíme v autě. Je to velmi příjemné.  Déšť přetrvává až do večera. Spíme opět v Memorial Park.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s