Únor, březen a dodávka

Nestíhala jsem a nestíhám psát deník den po dni. A mnoho dnů je také celkem běžných, pracovních, takže často není pořádně ani co psát. Tak spíš shrnu zajímavé události z února a března.

Sobota 2.2

Jeli jsme na žonglérský festival, konaný v areálu nedaleko Taurangy, v přírodě u pohoří Kaimai. Festival byl velmi komorní a docela jiný, než jak známe festivaly z ČR. Žádné stánky s jídlem. Byla tam jen malá dodávka, ve které starší manželé (které jsme potkali už v historické vesničce v Tauranze) vařili kávu. V areálu byla k dispozici kuchyně a každý si v ní vařil sám. Byla tam také velká lednice, kde měli všichni uložené potraviny. Alkohol si lidé přiváželi také vlastní, ale na české poměry na festivalech, velmi málo. V areálu byly umývárny, tělocvična a venkovní opičí dráha. Celkový počet návštěvníků odhadem maximálně 60. Během dne probíhaly workshopy s různými žonglérskými věcmi – kuželky, nunchaku, míčky… Večer bylo vystoupení. To naprosto předčilo naše očekávání. Celý festival totiž dosud působil dost „podomácku“ připravený, přesto příjemný. Vystoupení bylo skvělé. Mnoho žonglérů i z Austrálie. Viděli jsme naprosto nepochopitelné kousky a triky. Mnoho účinkujících také mělo rozmanité převleky. Byl/a tam moderátorka celým galavečerem – australská babička, ve skutečnosti mladý kiwi žonglér. Byla tam holka žonglující s míčky přesně do rytmu hudby. Kluk, který dovedl strhnout ubrus ze stolu, aniž by převrhnul nádobí stojící na ubruse (dobře, tohle už jsme jistě někde viděli), ALE! potom dovedl ten ubrus trhnutím vrátit zase zpátky pod nádobí, na stůl, tak jako byl na začátku. Nepochopitelné. Viděli jsme také člověka balancovat na velmi pohyblivé soustavě věcí. Také mistra v žonglování s jojem. Holku, která žonglovala kuličkami – žvýkačkami? pusou. Kluka v kuriózním převleku, točícího se v obruči…. celý večer byl komorní a překvapivě skvělý. Potom se v tělocvičně konal ještě souboj v žonglování. Vždy dva žongléři proti sobě a snažili se navzájem si rozhodit žonglování. Komu kuželky spadly/přestal žonglovat/ztratil rytmus, ten ztratil bod. Postupně spolu soupeřili dvojice tak, až zůstali poslední dva a jeden z nich vyhrál celý souboj. Pozdě večer bylo venku točení se zápalnými věcmi. Tam točil i Vítek s půjčenými zápalnými nunchaku.

 

Úterý 5.2.

Od Áji jsem dostala krásné zadání na tetovačku – český les – zvířata v něm. Ája je vegan a celá tetovačka je tak v tomto duchu – nakonec pod ilustraci ještě umisťujeme nápis „NEJSI ŠELMA, NEJEZ MASO“. Moc příjemné tetování, hodně si povídáme, hodně si rozumíme. A já mám velkou radost, že konečně také tetuju něco svého! Je to paráda! Po práci za námi přichází ještě Vítek a tak trávíme fajn pozdní odpoledne ve studiu.

Středa 6.2.

Dnes máme volno – je státní svátek – Waitangi day. Výročí podepsání zakládajícího dokumentu Nového Zélandu – dohoda mezi Maory a Britskou korunou. Dopoledne se potkáváme s Ájou, Mírou a Sebíkem v historické vesnici. Je tam slavnostní program. Hudba, ukázky různých tradičních řemesel, spousta stánků. Odpoledne jedeme surfovat do Mountu. Všude je spousta lidí a část nábřeží je uzavřená kvůli oslavám Waitangi day. Vlny jsou poměrně malé, ale to nám – začátečníkům – vyhovuje. Jedu na jedné vlně a nese mě až ke břehu. Když jsem téměř na mělčině, nevěřícně se dívám do vody pod surf. Projíždím kousek nad velkým rejnokem, který je jen pár desítek cm pod hladinou. Nadšeně to běžím říct Vítkovi! Další den to vyprávím v práci Pepovi. Posílá mi odkaz na článek z místního zpravodajství. Na stejné pláži v ten den odpoledne rejnok silně zranil italského turistu, surfaře. Zřejmě na něj nešikovně šlápnul. Měla jsem asi velké štěstí.

Čtvrtek 7.2.

Spíme v Memorial parku. Ráno nacházím za stěračem pokutu. Spali jsme na místě víc než dvě povolené noci v měsíci. Pokuta je z půl dvanácté v noci. Nenapadlo by mě, že to někdo bude jezdit kontrolovat takhle pozdě. Na ostatních místech přijížděl kontrolor třeba v šest večer. Pokuta je $200, což je opravdu hodně. Začneme zase víc dbát na pravidla free kempování.

Sobota 2.3.

Už nějakou dobu zase mluvíme o tom, že bychom si pořídili větší auto namísto podnájmu. Teď na 14 dní bydlíme u Vítkovi kolegyně Moniky, která odletěla na dovolenou. Musela by tak jako tak platit nájem, tak nám nabídla, že tam můžeme být, než se vrátí, a nájem za 14 dní jsme zaplatili my. Alespoň si uděláme trochu pohodlí po 4 měsících v autě. Je to pohoda, sprcha, kuchyň, trouba, prostor….

Večer se poměrně spontánně rozhodujeme, že zítra vyrazíme do Aucklandu podívat se na nedělní trh s auty.

Neděle 3.3.

Vyrážíme brzy. Cestou se ještě stavujeme u bankomatu a vybíráme v hotovosti $ 6500, sumu, kterou jsme si dali jako strop pro koupi auta. Po několika měsících bydlení v autě máme poměrně ujasněnou představu, co bychom chtěli. Hledáme dodávku, rok výroby nad 2000, benzín, co nejméně najetých km a kuchyň umístěnou za řidičem, ne vzadu, jako to mají některá auta. Je praktické moci vařit uvnitř auta, speciálně teď, s nadcházející zimou, kdy má být hodně deštivo. Vzadu v autě je potom postel, ve které se dá ležet a otevřenými zadními dveřmi se dívat ven (s plachtou i když prší). Na místo trhu dorážíme okolo půl jedenácté. Jako první nás zaujme auto od mladého Němce – Mitsubishi L300. Na první pohled vypadá, že splňuje všechny naše požadavky. Obcházíme však postupně celý trh. Dodávek je tam okolo dvaceti, potom nějaké Estimy a další menší auta. Je tu dokonce i dodávka, která má uvnitř patrovou postel pro čtyři lidi. Některé vestavby jsou nádherné, ale zrovna tahle auta mají často šíleně najeto, nebo jsou z roku 199X nebo jsou strašně drahá. Po asi hodině se vracíme opět k Němcovi. Auto si prohlížíme podrobněji. Zkusíme si ho projet. Nasloucháme zvukům a snažíme se poznat do nejvíce, přestože autům téměř vůbec nerozumíme. Cenu má uvedenou $7000. Domlouváme se co a jak. Okolo auta krouží další lidé. Potkáváme dva Čechy, kteří přilétli do Aucklandu včera. Auto se jim také zamlouvá. Ale to již ve chvíli, kdy jednáme s Němcem o koupi. Nabízme $6000, on chce alespoň $6500. Zjišťujeme, že na podvozku auta něco rachtá. Na základě toho nám slevní ještě $200. Dohodneme se tedy na ceně $6300 a hledáme na internetu poštu, kde bychom mohli provést přepis. Prodej auta je tady na Zélandu dost snadný. Prodejce a kupec jdou na poštu, nemusí ani ve stejnou chvíli. Oba vyplní papír, jeden, že auto prodává a komu, druhý, že ho kupuje. Asi týden na to příjde člověku poštou potvrzení, že je nový majitel auta a je to. Je neděle a všechny pobočky pošty jsou zavřené. Nakonec objevujeme jednu asi 15 km daleko. Dáváme si tam sraz. Vyřídíme všechny formality, Němec si sbalí své věci (v autě dosud bydlel), zavolá si taxík, předá nám klíče a my jemu hotovost. Je v rozpacích z tolika bankovek, nevejdou se mu do peněženky, paklík je asi 2cm vysoký. Peníze jsme však raději vybrali v hotovosti, protože s převodem to nemusí být tak rychlé a chtěli jsme již mít všechno vyřešené. Máme tedy dvě auta a vydáváme se na cestu zpět do Taurangy. Vítek řídí Mitsubishi a já Estimu

1A79CBA8-26EF-47E4-B665-B59E2F6CF5E9.jpeg

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s